Little Bears, Hračky, Sudoku, Pexesov,zdělávací hračky pro děti, knihy pro děti

Tento týden sociálními i klasickými médii prosvištěla zajímavá a pro někoho i kontroverzní diskuze na téma domácích úkolů ve školách a jejich povinném vypracování s hrozbou kázeňských postihů. Odstartoval to svým facebookovým příspěvkem bloger „Táta parťák“. Jestli vás dané téma zajímá, určitě si příspěvek přečtěte celý, stojí to za to. Popisuje v něm celý proces, jak se k informacím dopracoval i jak se domlouval se zástupci školy (nejdříve s paní učitelkou, nakonec s ředitelem).

Ve stručnosti – Táta parťák hledal informace o tom, jestli jsou domácí úkoly pro žáky povinné a jestli je možné jejich neplnění nějak kázeňsky trestat. Nejdřív se ponořil do studia zákonů a nařízení, potom se přes paní učitelku propracoval až k řediteli školy, se kterým se dohodli, že úkoly povinné nejsou a syn je vypracovávat nemusí.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat, k věci se vyjádřilo pro článek iDNes.cz i ministerstvo školství a tvrzení Táty parťáka vyvrátilo. Na druhou stranu jeho tvrzení podpořila advokátka Zuzana Candigliota, která napsala, že „Na základě současné právní úpravy nelze dojít k jinému závěru, než že domácí úkoly jsou dobrovolné plnění“. Advokátka spolupracuje s Ligou lidských práv a Ministerstvo školství v článku vůbec nešetří.

Táta parťák si za ten týden vyslechl hodně – ať už mu v diskuzích spílali a nadávali, nebo ho naopak obdivovali, dávali mu za pravdu a vyjadřovali podporu.

Na diskuzi kolem tohoto příspěvku mě zaujaly tři věci:

První myšlenka: Opravdu obdivuji urputnost Táty parťáka. Odhlédnu teď od toho, jestli s ním souhlasím nebo ne, ale dělá na mě dojem, jak je ochotný hledat a vyhodnocovat informace, když mu něco vadí, nenadávat jen na sociálních sítích, ale dát si schůzku s učitelkou, s ředitelem a věc řešit. Někteří v tom vidí „umetání“ cestičky svému synovi, já v tom vidím snahu se za své dítě a za sebe postavit.

Druhá myšlenka: Téma domácích úkolů je podle všeho téma, které dokáže vzbudit velmi silné emoce. A mě zajímá, jak to chodí v jiných státech a s jakými výsledky. Protože argumentovat tím, že „my jsme to tak dělali, naši rodiče to tak dělali a nic se nám nestalo“ už jaksi neobstojí. Mám v plánu vyzpovídat své kamarády, kteří žijí v zahraničí, a napíšu vám o tom víc.

Třetí myšlenka: Už od začátku na mě úplně křičel pojem  „vnitřní motivace k učení“. Teoreticky to máme my rodiče i pedagogové zmáknuté. Předpokládám, že když se o tématu vnitřní motivace mluví na kurzu pedagogického minima pro externí pedagogy volného času, který mám za sebou, na fakultách tomu budou věnovat určitě mnohem víc prostoru.

Je utopie myslet si, že se děti budou učit rády? Vždyť kolik věcí dělají rády v předškolním věku, ve svém volnu. Není to vždycky jen spontánní hra. U nás třeba větší medvěd rád vytáhne medvědí sudoku. A to rozhodně není „jen“ hra, tady logika hraje první housle od začátku do konce.

Když dítě dělá domácí úkoly s hrozbou nějakého kázeňského postihu – a co si budeme povídat, ono to určitě platí i na rodiče, ty poznámky, vykřičníky a červené vidličky, jako by tu poznámku dostávali oni sami  – je to ta správná motivace? Co bude děti v životě motivovat víc – snaha dosáhnout úspěchu, nebo snaha vyhnout se neúspěchu? Víme, že vnitřní motivace je trvalejší a pro život mnohem použitelnější. Tak proč ji v dětech aktivně nepěstujeme?

Hledala jsem a hledala, protože nástup do první třídy čeká letos i medvědí rodinu. Našla jsem pěkný článek na webu Jdeme do školy (kterou provozuje Scio), který je plný užitečných nápadů, jak s vnitřní motivací dětem pomoci. Protože, řekněme si to otevřeně, rodiče, je to z velké části na nás. Kde už to z jakéhokoliv důvodu nezvládá škola, musíme my. Tak se toho nebojme! Mě to nutí více přemýšlet o dalším vývoji Little Bears a hned mi naskakují nové nápady. Držte mi palce, ať je na ty nové nápady i energie k realizaci ;-).