Little Bears, Hračky, Sudoku, Pexesov,zdělávací hračky pro děti, knihy pro děti

Dnes je hlavní úklidový den roku 2018. Velký dobrovolný úklid po celé republice, jehož úkolem je uklidit nelegálně vzniklé černé skládky a nepořádek. Podle serveru uklidmecesko.cz bylo zaregistrováno 2593 úklidů všude možně po České republice (a na pár místech i mimo ni).

Původně jsem plánovala, že se zapojíme a půjdeme celá rodina. Ale vzhledem k nemocnosti nejmladšího jsem vyrazila já a starší Medvěd. Vyrazili jsme na akci Ukliďme Česko na Makču Pikču, kterou organizoval spolek Makču Pikču Zelený kopec, z.s. Makču Pikču se u nás na třináctce říká uměle vytvořenému kopci po stavbě metra, kde se na jednu hromadu navážela zemina. A je z toho už poměrně zarostlý kopec, který se stal součástí našeho parku.

Šli jsme poprvé a moc jsme nevěděli, co nás čeká. Přišli jsme na místo srazu, vyfasovali rukavice a pytle (jeden na směsný odpad, druhý pytel na plasty) a vyrazili jsme. Kam se vrhneme, bylo úplně na nás. Tak jsme šli.

Od začátku jsem se snažila Medvěda neovlivnit žádnými poznámkami a narážkami na cokoliv, co nás čeká nebo co vidíme. Už před tímto úklidem na Makču Pikču jsme občas někde sbírali odpadky. Zvlášť rádi vymotáváme igeliťáky z větví keřů a stromů, protože to štve mě i děti, které mě na to už samy upozorňují.

Sbírali jsme, třídili (skvělá příležitost zopakovat, který odpad patří do plastů, který do směsného a co by stálo za to třídit ještě víc) a já se snažila trpělivě odpovídat na otázky: „A mami, kdo to tady nechal? Proč to tady lidi vyhazují?“. Až jsme se dostali na místo, které pravděpodobně pravidelně slouží jako místo nejrůznějších setkávání. A začali jsme sbírat asi milion střepů z rozbitých lahví.

Přiznám se, že jsem po výkřiku: „JE TOHLE VŮBEC MOŽNÝ???“ nevěděla, co mám na to odpovědět. Jak šestiletému dítěti vysvětlit, že jsou lidé, kterým je úplně jedno, že v přírodě zahodí plastovou či skleněnou lahev a že někdo může mít potěšení z toho, že jí rozmlátí na tisíc kousků? Snažila jsem se. Fakt jsem se snažila to vysvětlit. Ale samotné mi to hlava nebere.

Vést děti k třídění a úklidu odpadu mi dává velký smysl. Učit je už od malička, že máme zodpovědnost za to, co po nás zůstává. Že když chodíme do přírody, nenecháváme tam kromě ohryzku nic a všechno si neseme zpátky. Ano, má smysl to opakovat pořád dokola. A taky má smysl ukázat jim, jak to vypadá na místech, kde na to lidi kašlou a dělají si ze světa skládku svého odpadu.

Děti (naštěstí) tyto informace dnes slyší už ve školce, ve škole. Ale měly by je především slýchat doma. Jsem vděčná svým rodičům, že mě naučili třídit odpad a že je to normální. Já vím, že pro hromadu lidí jsem divná, protože třídím i na dovolené, i na chatě, kde to znamená potom naložit odpad do auta a dojet do nejbližší vesnice a najít kontejnery na tříděný odpad. Zajásala jsem, když nám za barák dali nádobu na bioodpad. Tím, že to bylo normální v mém dětství, je to pro mě normální i dneska. A doufám, že to bude normální i pro moje děti.

Neřešila jsem s Medvědem bezdomovce, po kterých jsme dneska evidentně uklízeli. Neřešila jsem s ním lidi, kteří založí černou skládku všude, kde si myslí, že jim to projde a není to tolik vidět. To jsem si nechala na příště.

A poslední myšlenka na konec, ke které mě přivedla v těchto dnech Krkavčí matka. Třídit odpad už nestačí. Už je třeba se čím dál tím víc zamýšlet nad jeho redukcí. Jak píše Krkavčí matka, nemáme moře, které by nám na své pláži ukazovalo, co jsme do něj naházeli. Ale stačí nám občas vyrazit na místo, jako je naše Makču Pikču, abychom se rozhlédli, co za hromady odpadu máme kolem sebe. V našem nejbližším okolí. A naše generace už ví, co je řešením a odpovědí (nebo minimálně jednou z možností). Mluví se o tom čím dál tím víc – zero waste - bezobalový způsob života. A i když je to stále ještě opředeno stigmatem alternativního přístupu, je třeba o tom víc mluvit a víc se o to zajímat. Protože když nám to bude jedno, odpadky možná nebudou do takové míry náš problém, ale bude to velký problém našich dětí.