Little Bears, Hračky, Sudoku, Pexesov,zdělávací hračky pro děti, knihy pro děti

Blog Hrajeme si jinak jsem začala sledovat už před startem Malých medvědů. Bylo a je to i nadále místo, kam se chodím inspirovat a odpočinout si. Když mi v listopadu 2016 Míša napsala, že by se mnou na svůj blog chtěla udělat rozhovor, nevěřila jsem vlastním očím – pro mě už v tu dobu Míša byla celebrita! Staly se z nás kamarádky a já za Míšou ráda chodím pro radu a pochopení. Tentokrát jsem se ji vydala vyzpovídat já, protože mě aktuálně zajímají zkušenosti se vzděláváním. Vím, že Míša uvažovala o domácím vzdělávání, rozhodli se ale nakonec pro státní školu. Jaké jsou jejich zkušenosti a dojmy z prvního roku školní docházky?

Míšo, ty jsi prototypem mámy, která smýšlí v lecčems alternativně, hodně se svým dětem věnuješ a vedeš je specifickým způsobem v jejich předškolním věku. Přesto jste se před rokem rozhodili přihlásit nejstaršího do státní školy. Proč?

Původně jsem chtěla K. vzdělávat doma a pořád chci, ale K. o to nestál. Tím, že už chodil do státní školky a byl zvyklý na kamarády, na kolektiv, tak jsem mu nestačila. Pro mě bylo velkým kritériem, aby chodil do školy v místě bydliště, aby se nepřetrhaly sociální vazby. A vzhledem k tomu, že tady nemáme cenově dostupnou alternativní školu, vybrali jsme tu nejlepší ze státních škol, které kolem nás jsou. Chtěla jsem, aby K. měl možnost trávit odpoledne čas se svými kamarády v místě bydliště, aby jednou, až budou větší, spolu mohli jít sami na hřiště a aby se K. mohl po škole pohybovat venku sám, nemusel čekat na autobus, nemuseli jsme pro něj jezdit.

Jak jste školu vybírali?

U nás na Břevnově je několik škol a vybrali jsme školu podle nejlepšího vědomí a svědomí – školu rodinného typu. Je to malá škola, v každém ročníku jsou jen dvě třídy a ve družině jsou potom děti namíchané (první až třetí třída), takže se K. stýká i s dětmi staršími. Je to klasická frontální výuka, protože při třiceti dětech ve třídě to asi ani jinak nejde.

V tuto chvíli máte už za sebou tři čtvrtě roku v této škole a v první třídě. Jaký z toho máš pocit? Jak jste spokojení? Funguje to? Máš nějaké výhrady?

Výhrad mám spoustu, ale nejdůležitější pro mě je, že je spokojené dítě. K. sice nezná nic jiného, byť se mu alternativy snažím nastínit a vysvětlit, ale vždycky převáží oblíbený kolektiv a jedničky. K. je sběratel jedniček a studijní typ, takže mu to vyhovuje. Navíc mu to všechno jde levou zadní. Těší ho, že dostává jedničky za minimální úsilí – což ale netěší mě, protože ho to neučí, že je třeba vyvinout nějaké úsilí, aby k tomu pocitu uspokojení dospěl.

Přijde ti, že se K. naučil ve škole hodně pro něj nových věcí?

Moc nového se nenaučil, myslím co do vědomostí. Naučil se moc pěkně psát, to je pravda. (smích)  Ale v konečném důsledku – ta první třída pro mě není ani tak o vzdělávání, jako o sociálním dozrávání. Vědomosti může dítě získat kdekoliv jinde. Teď je pro mě důležité, aby se naučil fungovat sám za sebe, říct svůj názor, vyřídit si, co potřebuje… A to se myslím daří. Kromě toho vidí, jak fungují jiné rodiny. Vyprávěl mi o kamarádovi, který má už třetího tatínka, protože ten předchozí maminku bil. Další děti mají rozvedené rodiče. A děti se o tom spolu v té své skupině normálně baví. Možná kdyby byl ve speciální nebo alternativní škole s uvědomělými rodiči a uvědomělými dětmi, neuměl by ocenit naši  rodinou situaci a svobodu, kterou naše děti do velké míry mají.

Zaujala mě myšlenka, že chceš dál své děti vzdělávat. Hodně to se mnou rezonuje v myšlence, že by se rodiče neměli tolik spoléhat na školu jako na instituci, která jim děti vzdělá a vychová, že to je v první řadě práce rodičů (s dopomocí učitelů). Souhlasíš s tím?

Stoprocentně. Když K. přijde s nějakou otázkou za mnou, tak mu přece nebudu říkat: „Počkej si na třetí třídu, tam se to dozvíš.“ Vzdělávací podněty nejdou ale primárně ze mě. Když K. přijde s něčím, co třeba dělali ve škole a zajímá ho to dál, vezmeme knížky, hledáme na internetu, řeknu mu, co o tom sama vím. Nechci tomu ani říkat vzdělávání, je to přirozené povídání o věcech a z toho vyplývající aktivity, aby bylo možné si vše zažít a osahat prakticky. K. je typ, který si vše zapamatuje na první dobrou, v tom to máme dost usnadněné.

Ataky nechci, aby všechny informace, které K. má, měl od paní učitelky. Jednak si nemyslím, že paní učitelka ví všechno nejlíp (máme štěstí na skvělou paní učitelku!). Občas už zaznívá „paní učitelka to říkala takhle“. Snažím se v tu chvíli nabízet alternativy, vyjádřit názor, že s tím třeba úplně nesouhlasím a že jsou i jiné možnosti. Nepodrývám ale její autoritu, to rozhodně ne! Snažím se ho vést ke kritickému uvažování.

Co úkoly, máte?

Máme úkoly, ale hodně rozumně. Paní učitelka to v září postavila tak, že jim bude dávat úkoly proto, aby si navykly, že škola nekončí tím, že se za ní zavřou dveře. I doma je třeba si minimálně připravit tašku, podívat se do notýsku. Takže mají například dva řádky v písance, nebo vypočítat pět příkladů, aby si dle slov paní učitelky „vytvořili návyk“, který se jim bude hodit později, kdy té domácí práce bude o moc víc. V některých školách i kolem nás jsou opravdu extrémy – vyprávěla mi jedna maminka, že jen dvě hodiny denně dělají spolu to, co její syn nestihl udělat ve škole a pak teprve dělají domácí úkoly. Jedou rychle a syn nestíhá. V tomto směru je to u nás v pohodě, i když nás ve školce varovali, že je K. pomalejší, dlouho přemýšlí, než se pustí do práce, tak dnes zvládá ve škole všechno a včas.

Stalo se, že by přišly na řadu nějaké postihy za nevypracovaný domácí úkol?

K. se to nestalo. Paní učitelka ví, že se snaží a své úkoly plní. Když ho potom zapomněl, nedostal ani „prasátko“. Řekla mu jen, aby úkol přinesl další den. Přijde mi, že toto řeší paní učitelka individuálně.

Dělá si K. úkoly sám?

Ano, od začátku.

A chtěl to tak?

Ano. Má v pokojíčku svůj vlastní psaní stůl, tam si zaleze a napíše si je. Měla jsem ze začátku tendenci říkat mu, ať si ty úkoly vezme k nám do kuchyně. To se mu nechtělo. Začátek byl náročnější, hlavně psaní, protože to po sobě pořád přegumovával, dostatečně se mu to nelíbilo. Tak jsem u něj stála, abych mu opakovala, že paní učitelka nepotřebuje vidět, kolikrát to přegumoval, ale že se mu ta ruka vypisuje – a že se skutečně nakonec vypíše. Teď už si dělá úkoly komplet sám a my je jen zkontrolujeme. Vlastně ani nekontrolujeme, jen je podepíšeme. Dělám to tak, že mu řeknu, že tam má například jednu chybu, ať si ji opraví, ale neříkám mu, kde tu chybu má. Vedu své děti k zodpovědnosti za své věci už od mala.

Ze začátku rozhovoru ses svěřila, že máš nějaké výhrady. Byla bys ochotná se o nic víc rozpovídat?

Jsou to věci, které já sama nezměním. Třeba známkování. Není to nic konkrétně k paní učitelce, je to k systému jako takovému. Třeba že se stále nedopracovali ke slovnímu hodnocení, stále je tam známkování, chybí mi vnitřní motivace dětí, jedou systémem odměňování (kdo má deset žabiček, může si vybrat tužku nebo drobnou hračku). Děti na to slyší, samozřejmě, i K. na to slyší a hlásí, kolik už má žabiček. Nechci to úplně podporovat, i když s ním samozřejmě sdílím jeho radost. Ale snažím se mu vysvětlit, že je pro mě mnohem důležitější, že ho to baví, že to dělá pro sebe.

Co mi hodně vadí je, že sedí pořád jen ve třídě. Z toho důvodu jsem chtěla domácí vzdělávání, aby dítě nemuselo sedět na zadku ve třídě čtyři hodiny každý den. Myslím, že i ve škole by se dalo chodit ven. Když si třeba povídají o jarních květinkách, tak proč je nevzít ven a neukázat je a pozorovat. Je to komplikované, když se má vydat jedna učitelka s třiceti dětmi ven. Ale je škoda, že se nevyužívá okolní prostředí. I matematika se dá dělat venku. Ve škole mají dvorek, tak alespoň na ten dvorek by mohli. Takhle to bylo za nás a mě mrzí, že v tomhle se státní školství nikam neposunulo. Navíc dnes existuje metodika, jak to dělat a dělat to dobře – třeba projekt Učíme se venku.

Vždycky to záleží na osobnosti učitele. Když děti učitele respektují, zvládne uhlídat a zaujmout i třicet dětí.

Máš pocit, že vám škola a školní povinnosti „nabourali rodinný život“, rodinnou pohodu?

To nemám, ale zabere to opravdu hodně času. I proto, že tam K. chce být s dětmi i odpoledne. Má kroužky napojené hned na školu, třikrát týdně je ve škole do tří hodin. Nejraději by tam do tří byl každý den a byl s klukama a dělat si ty klučičí aktivity. Což je bezesporu třeba. Dřív jsme byli zvyklí, že jsme v jednu vyzvedli děti ve školce a měli jsme celé odpoledne pro sebe, mohli jsme jet do města, na výlet, kamkoliv. Teď jsme tak ve čtyři hodiny nachystaní někam vyrazit.

Lituješ toho, že ses rozhodla pro státní školu, nebo to naopak bereš jako správné rozhodnutí právě pro vás?

Nelituji toho, protože K. je spokojený. Ale stále to nemám jako definitivu. Ve chvíli – a on to ví – kdy se mu tam nebude líbit, když to z jakéhokoliv důvodu přestane fungovat, jsem připravená vzít ho domů a vzdělávat ho doma. Když je K. doma, je třeba nemocný a učíme se spolu, líbí se mu to, je to pohodlné, nevstává se… Tak mi po týdnu řekne, že by se klidně učil doma. A potom přijde do školy, za kámošema, a když se ho za tři dny na to zeptám znovu, tak se brání, že je mu ve škole dobře, je tam rád a má tam své kamarády..

Nelituji. Ta škola je opravdu fajn, dělají spoustu mimoškolních akcí, přistup k dětem je moc fajn, až na to, že dětí je na jednoho učitele prostě moc. Jsem spokojená, protože K. je spokojený. A na tom záleží.