Little Bears, Hračky, Sudoku, Pexesov,zdělávací hračky pro děti, knihy pro děti

Se Slávkou se známe už velmi dlouho. Setkala jsem se s ní během let, kdy jsem téměř veškerý svůj volný čas věnovala irskému tanci. A Slávka se mezi námi zjevila a přinesla nám poznání krás moderního tance a taneční průpravy. Za ta léta našeho přátelství jsme spolupracovaly na několika nejrůznějších projektech, proto ji „zasáhla“ i moje pohádková vlna v roce 2016, kdy jsem oslovovala své blízké, aby mi pomohli napsat 24 pohádek pro děti do adventních kalendářů. Rozhovor jsme společně připravovaly v červenci 2019, kdy jsme se obě netrpělivě těšily, jaké budou Pohádky pro nemocné medvědy.

Dnes mohu s hrdostí říct, že Slávka je autorka, jejíž pohádky najdete v každém medvědím projektu – ve všech čtyřech ročnících Adventních pohádek pro malé medvědy, v Pohádkách pro nemocné medvědy i v poslední knize Zachumlaných pohádek malých medvědů.

Slávka vystudovala taneční pedagogiku na HAMU. Dnes pracuje jako paní učitelka ve školce na okraji Prahy, v Petrovicích, kam se dostala nejdříve jako taneční lektor. Postupně a přirozeně se z ní stala paní učitelka a děti učí už sedm let. Školka má jedinečný koncept, kdy pracuje s učiteli a pedagogy z umělecké sféry (zpěv, tanec a výtvarné umění) a do školky docházejí umělci, kteří se tomu věnují už od malička a mají své obory i vystudované. Školka se snaží vodit děti do divadla a stimulovat je k tomu, aby k umění tíhly. Hlavní myšlenkou je, že umění je vztahem radosti k sobě i k druhým.

I to je určitě důvod, proč Slávka píše pohádky. A píše je skvěle! Byť sama děti ještě nemá, pohybuje se v jejich světě každý den. A to člověka ovlivní, i kdyby nechtěl.

Slávko, jak dlouho píšeš?

První povídky ze svého života jsem začala psát v sedmi, osmi letech. Dostala jsem deníček a tím to začalo. Nejvíc se to týkalo mých zvířátek a prvních lásek. Dá se říct, že od té doby, co umím psát, píšu si své příběhy ze života.

A jak dlouho píšeš pohádky?

Svoji první pohádku jsem napsala ještě na konzervatoři pro kamarádku, která jela na tábor a potřebovala táborovou pohádku. To bylo někdy v sedmém ročníku, bylo mi sedmnáct, osmnáct let. Byla o jedné hodné vodnici, která nechtěla topit lidi, ale naopak je zachraňovala. 

Píšeš si někdy do šuplíku, nebo píšeš podle zadání?

Dřív jsem psala sama, vypisovala jsem se z nepovedených lásek. Psala jsem dopisy, které jsem třeba nikdy nikomu nepředala, ale bylo to klidně i čtyřicet stran láskyplného vyznání. Měla jsem vždycky velkou touhu psát, ale někdy mi pokulhává stylistika. Napíšu třeba velké množství slov, ale chybí mi zápletka a dobrý konec. Tam mám mezery. Ale deník a příběhy z mého života – v tom jsem dobrá. Poslední dobou po tom, co jsem začala pracovat, přestala jsem i psát. Chybí mi to. Dneska jsem ráda za tu možnost psát pro Medvědy pohádky, protože mě to nutí psát a pracovat na sobě. Občas se k deníku vracím, ale už je to jen někdy a trochu.

Pamatuješ si, co jsi napsala jako první, jaké byly tvé literární začátky?

Byl to příběh o mém morčeti Kryštofovi. Měla jsem ho moc ráda! Byla to klasická zápletka ze školy – s někým jsem se pohádala, bylo mi to samozřejmě líto, snažila jsem se to urovnat, a to zvířátko zafungovalo jako záminka, abych tu kamarádku pozvala k sobě domů, aby se na něj přišla podívat. Ona pookřála, hrály jsme si spolu a všechno bylo zase v pořádku. Určitě to mám někde schované.

Máš nějaké svoje osobní spisovatelské ambice? Co bys ráda jednou napsala?

Mám pocit, že lidem můžu něco dát svým životním příběhem. Staly se mi věci, ne nijak drastické, ale zaslouží si, abych je popsala. Souvisí to se životem mých rodičů a jejich vztahem, s mými vztahy, s nalezením a uzdravením vnitřního dítěte. I když jsem to v dětství tak nebrala, teď cítím, že se do toho potřebuji znovu vrátit, vyčistit to, usmířit se, urovnat a ujistit se, že je všechno v pohodě. Cítím velkou potřebu urovnat to zrovna psaním. Psala jsem si deník deset let a velmi intenzivně, a když se teď do nich podívám, žasnu nad tím, co dokázalo moje sedmnáctileté já! Teď si myslím, že mi dělá mnohem větší problém jít do podstaty věci. 

Máš nějaký postup, jak píšeš, co ti v procesu psaní pomáhá?

Ani ne.

A třeba nějaké místo, které ti pomáhá a inspiruje tě?

To taky ne, ale potřebuji být sama. Ať jsem doma, nebo v kavárně, to je jedno, ale musí přijít ten správný okamžik. Potřebuji se nakopnout. Všechny náměty k pohádkám, které jsem kdy napsala do souboru adventních pohádek, vycházely z reálných situací, postav a míst. Upravila jsem je, aby tam byla pohádková linie, ale potřebuji ten důležitý stimul, který mě nakopne. Často se vracím k tomu, že nemusím moc vymýšlet, všechno to leží už přede mnou, jen to dobře uchopit.

Kdy a kde k tobě přichází múza, má to nějaké pravidlo?

Ne. Ale někdy se mi stane, že se ráno vzbudím třeba v pět, ještě můžu klidně dvě hodiny spát, ale vědomí do hlubokého spánku už neupadne. A v takovém stavu ke mně někdy přijde inspirace. Takhle jsem třeba vymyslela obě pohádky do Pohádek pro nemocné medvědy – Hugo, Fous a Drous a Co by bylo, kdyby Dydlibyla nebylo?

Co ráda čteš?

Miluji beletrii. Za mlada zamilované romány, kolem devatenácti, dvaceti jsem milovala poezii, ujížděla jsem na klasice. Mám ráda beletrii a osobní příběhy ze života, psychologická dramata, občas dobrou detektivku s dobrou zápletkou. Snažím se teď sáhnout i po anglicky psané literatuře, abych si udržela angličtinu. Tam mám ráda i klasickou literaturu. A mám ráda pohádky.

Co čteš právě teď?

Zrovna mám rozečteno několik knih. Poslední Deník Květy Fialové, geniální věc. Hodně jsem se u jejích vzpomínek nasmála a zamyslela. Dále mám rozečteno Důmyslné umění jak mít všechno u pr**le od Marka Mansona. Kniha o tom, jak nebýt neustále pozitivní a přijmout negativní situace tak, jak jsou. V neposlední řadě mám rozečtené i Pataňdžaliho Jógasútry (autor Mahéšvaránanda Paramhans Svámí) spolu s knihou Jóga pránájáma od Andrease van Lysebetha. Nehledě na to, že jsem rozečetla Příběh služebnice od Margaret Atwoodové a přihlásila jsem se do čtenářské výzvy, jejíž první kniha na mě pomrkává již pár týdnů. Shrnula bych to tak, že se do mého aktuálního životního období promítají knihy a příběhy, které momentálně potřebuji, abych se něco nového naučila, a pevně doufám, že vše poctivě dočtu!

Máš nějakého oblíbeného autora, nějaký vzor?
Určitě John Irving.

Co ti četli rodiče, když jsi byla malá?

Broučky. Ty můžu i dodneška! Z dalších je to určitě Křemílek a Vochomůrka. Měla jsem je hodně ráda a dnes je moc ráda čtu dětem ve školce. A co miluji je Dvakrát sedm pohádek (František Hrubín, ilustrace Jiří Trnka). Jsou tam geniálně poskládaná slova. Děti je moc rádi poslouchají, je to čtivé a díky veršům dobře zapamatovatelné. A dneska i velké děti, které už jdou do školy a mají zájem třeba o Harryho Pottera, tak si to rádi poslechnou. Rodiče mi četli jak Disneyho pohádky, tak i klasiku (Boženu Němcovou, Karla Jaromíra Erbena, bratři Grimmové). Myslím, že máma v tomhle ohledu měla opravdu dobrý vkus a i díky tomu mám velmi kladný vztah ke knihám. Když na to vzpomínám, tak všechny knihy jsem měla ráda i díky obálkám, ilustracím a tím, jak specificky voněly. Ráda jsem knihami listovala a prohlížela si je, i když jsem ještě neuměla číst.

Pamatuješ si, jak to probíhalo, když jsi byla jako dítě doma a nemocná?

Já jsem jako dítě nebyla moc nemocná. A když už se stalo, byla se mnou doma máma, ale musela odbíhat, pracovala blízko. Pouštěla jsem si televizi, ale pamatuji si, že mi máma četla, hlavně před spaním, a zpívala ukolébavky. Jednou jsem byla doma docela dlouho, měla jsem angínu a vím, že jsme spolu trávily čas u různých her. Od té doby mi je přirozené, že když venku prší, tak se jdou hrát hry. Jako dítě jsem byla hodně činorodá sama. Mám to tak do dneška – k tomu, abych se zabavila, nepotřebuji další lidi. Psala jsem si, malovala, starala jsem se o morčata. Dělala jsem s nimi rozhovory, hrála si s nimi na legii, na obchod. Dodneška se divím, že to ta morčata přežila! (smích)

Myslíš, že tě tvá práce učitelky ovlivňuje i v tom, jak a co píšeš?

Určitě. Dřív, když jsem ještě s dětmi nepracovala, napsala jsem pohádku, ale vůbec mě u toho psaní nenapadlo, že to taky budou číst nebo poslouchat děti. Neměla jsem potřebu přizpůsobit to chápání dětí určitého věku. Teď, když píšu, tak si děti představuji a probírám si v hlavě, jestli by to pochopily, jestli by je to rozesmálo, rozesmutnilo. 

Testuješ si někdy ve školce své pohádky? Čteš je dětem?

Někteří rodiče kupovali Adventní pohádky pro malé medvědy a jednu pohádku do školky donesli. Tu jsem tam četla a stalo se, že děti usnuly asi 2 minuty potom, co jsem začala číst. Ale jinak pohádky netestuji. Těším se na Pohádky pro nemocné medvědy, až je vezmu s sebou do školky. Byly doby, kdy jsem se i bála, jak moje pohádky děti přijmou – děti jsou velmi přirozené a pravdivé. Dneska by mi nevadilo, kdyby se jim to třeba nelíbilo, ale na začátku jsem to řešila. Nejlepší výsledek pro mě je, když si o pohádce povídají, či si jí dokonce mezi sebou hrají. 

Naše společná pohádková cesta začala adventními pohádkami. Pamatuješ si, jak jsi trávila jako dítě advent?

Pamatuji si, že jsme vždy s předstihem pekli. Pomáhala jsem s těstem a vykrajováním. Ve školce jsme tvořili věnce. Mám určité symboly, které si pamatuji dodnes, a předávám je dětem ve školce dál. Týká se to hodně vůní a kouzelných dojmů, které Vánoce protkávají. Snažím se v dětech vyvolat tu magickou atmosféru klidu, sounáležitosti a lásky v kruhu blízkých lidí. Vánoce by přece měly být o té štědrosti, zázraku a ne jen o dárcích. Sama ale určité vzpomínky nemám.

Co ty a Vánoce, jak na ně vzpomínáš, jaké jsou pro tebe teď?

Vánoce ráda slavím doteď. Miluji vůni pečícího se cukroví, koledy, přírodní vánoční ozdoby, světélka a to krásné třpytění se vánočního stromku. Vždy mě ten pohled vrátí do dětství, kdy jsem koukala na nebe a vyhlížela Ježíška, dokud moje čekání nepřerušilo zvonění našeho křišťálového zvonku. Tyto vzpomínky ve mně vyvolávají pocit lásky, dobra, pohody… Dárky pro mě, jako dítě, byly důležité, čekání bylo napínavé. V dnešní době ale oceňuji blízkost rodiny, přátel, povídání si nad svařeným vínem, dekorování. Ve školce si užívám děti a jejich prožívání Vánoc tak, jak si to sama dobře pamatuji. 

Byla jsi jako dítě „pohádkový typ”, máš Vánoce spojené s díváním se na pohádky v televizi?

Mám. Dodnes je pro mě nejvíc vánoční pohádka s Čerty nejsou žerty. V dospívání jsem propadla Pelíškům. Ráda si zalezu pod deku, usrkávám čaj a užívám si svůj vnitřní klid. To se od dětství nezměnilo.

Promítají se nějak tvé vzpomínky na Vánoce a advent do tvé tvorby, konkrétně do Adventních pohádek pro malé medvědy?

Ve Fialové mašli jsem se tématu Vánoc dotkla. Zdálo se mi to snazší, ale umět dobře popsat onu kouzelnou atmosféru slovy není jednoduché. Zatím se mi to lépe daří prakticky s dětmi ve školce. Mé dětství se ale do pohádek pro Medvědy promítlo celkem dost.

Slávko, děkuji ti moc za rozhovor, za všechny krásné pohádky a přeji nadšení a odhodlání psát dál!

 

Kam dál:
► Příběh o tom, jak jsme psali Pohádky pro nemocné medvědy: http://www.littlebears.cz/blog/jak-jsme-psali-pohadky-pro-nemocne-medvedy
► Jak Pohádky pro nemocné medvědy vypadají a kde si je můžete objednat: https://eshop.littlebears.cz/pohadky/pohadky-pro-nemocne-medvedy/

► Zachumlané pohádky malých medvědů najdete tady: https://eshop.littlebears.cz/pohadky/zachumlane-pohadky-malych-medvedu/
► Slávka pravidelně píše i do projektu Adventních pohádek pro malé medvědy. Více o projektu najdete tady: https://eshop.littlebears.cz/adventni-pohadky/