Little Bears, Hračky, Sudoku, Pexesov,zdělávací hračky pro děti, knihy pro děti

Možná se vám to už v životě taky stalo – někoho potkáte, začnete se spolu bavit a máte pocit, jako byste někdy v minulosti (třeba před dvaceti lety) s rozhovorem přestali a teď v něm jen plynule pokračujete. Znáte se třeba jen týden, ale máte pocit, jako byste se znali už roky. Tak přesně takový pocit mám s mou kamarádkou Bárou Folejtarovou. Ani jedna z nás si nepamatuje, jak jsme se daly dohromady, protože to bylo tak přirozené, jako bychom se rozloučily předchozího dne.

S Bárou nás pojí nejen láska k literatuře a pohádkám, ale také osobní vazby – naše starší děti spolu chodí do školy, mladší do školky a navštěvujeme stejný kostel. Často se potkáváme a často spolu mluvíme.

Bára je maminkou tří krásných dětí. Má nadání pro slovo a jeho význam. Možná za to může i genetika, protože její táta píše poezii (vydal už 4 knihy a pracuje na vydání páté). Jsem moc ráda, že Bára pro Little Bears píše pravidelně adventní pohádky a že její tři příběhy zdobí i první medvědí knihu Pohádky pro nemocné medvědy. Báru jsem vyzpovídala u ní doma, když se pomalu snášela teplá letní noc a všechny naše děti už dávno spaly. Daly jsme si spolu skleničku Limoncina a na samém konci rozhovoru byla už všude kolem nás tma.

Báro, jak dlouho píšeš?
Píšu od šesti let, kdy jsem napsala svou první báseň o skautu.

A jak tvé literární tvoření pokračovalo dál?
Na základní škole jsme se zúčastňovali různých literárních soutěží a to mě motivovalo psát. V Brandýse jsme měli soutěž „Macharův Brandýs“. Prestiž této soutěže pro mě byla motivací psát už na základní škole a psát hodně. Každý rok jsem se účastnila se svými povídkami, většinou úspěšně. Za své největší literární dílo považuji svůj deník. Jinak jsem vždycky psala spíš do šuplíku.

Jak dlouho si píšeš deník?
Teď už moc nepíšu, ale psala jsem ho od dvanácti let. Teď už jen namátkově, když je potřeba něco zapsat.

A co tvůj šuplík, je hodně plný?
Vlastně ani ne. Většina toho, co jsem psala, je už dávno pryč. Psala jsem třeba pro kamarádku, když byla nemocná, smutná. Napsala jsem jí nějaké povídky, když musela ležet doma v době, kdy čekala své první dítě… V současnosti píšu nejvíce pro server Víra.cz, takže to není v šuplíku, ale na webu.

Máš nějaké své vlastní spisovatelské ambice, nějakou metu, kterou bys chtěla pokořit, čeho bys chtěla dosáhnout?
Mám jednu myšlenku a jsem dost zvědavá, jestli se mi někdy povede ji zrealizovat. Je to moje životní zpověď, kterou bych chtěla sepsat. Mám i touhu jednou ji vydat. Ale kdy bude ten správný čas, to vážně nevím. Určitě bych ale tuto knihu chtěla napsat a vydat – jako své svědectví.

Když píšeš, máš nějaký postup, nějaký ustálený sled úkonů, které ti pomáhají, nebo k tomu potřebuješ speciální prostředí?
Nic, co by se dalo propojit, nemám. Většinou musím mít jenom čas a chuť psát. Myšlenky přicházejí samy. Hážu to na papír a najednou z toho něco vznikne. To, co by to mohlo všechno propojit, je nějaké vnitřní puzení, že je ten čas, kdy to musí ven a dostane to konkrétní tvar. Je to tak silné, že už si musím sednout k počítači a napsat to – stůj co stůj.

Píše se ti snadno?
Když mám takové puzení, tak ano. Ono to není zase tak často. Když mám psát jednou za měsíc na Víru.cz, potřebuji chviličku meditovat nad tím, o čem mám psát, musím si to promyslet. Píšu o tom, co mě napadne, jak ta slova přicházejí, hraji si s textem.

Dokážeš psát na povel, na objednání? Nebo to musí být téma, které je ti blízké?
Umím psát na povel a na jakékoliv téma. Problém je, že mám málo času skutečně psát. A nejsem na sebe dostatečně přísná, abych po uložení tří děti, když si sednu a radši bych popíjela Lemoncino s kamarádkou, šla ještě něco tvořit. Už je pro mě nepředstavitelné, že jsem si jako mladá holka psala, kdykoliv se mi zachtělo. Pro mě je teď jedinou možností psát večer, a to už často energie není.

Když už čas najdeš, jde ti psát takto pozdě, nebo by pro tebe bylo mnohem lepší psát přes den?
On i ten večer má svou specifickou atmosféru, takže to jde! Večery, kdy jsem doma sama a bez manžela, využívám právě k psaní. Někdy se u toho trápím… Někdy jsem překvapená, jak dobře to šlo. Ale mým ideálem by byly letní večery, kdy si člověk může sednout na balkon. Mám zkušenost, že inspirace přichází mnohem lépe venku, než uvnitř panelákového bytu.

Kde se u tebe bere inspirace?
Moje inspirace vychází z toho, co jsem v životě sama zažila, a to platí i u pohádek. Vezmu své životní téma a rozválcuji ho, přešmelcuji, přetvořím na něco, co je srozumitelné pro děti. Mám zažité, že když to vychází přímo ze mě a je to moje osobní zkušenost, je to uvěřitelné. Může to být i příběh fantazijní. Občas přijde inspirace od lidí – někdo něco řekne, někde mě něco brnkne a já vím, že by z toho byl pěkný námět. Druhý den si to už třeba nepamatuji, ale ty nejlepší nápady vydrží i několik dní.

Kdy a kde k tobě přichází múza?
Přichází vždycky, když mám nějaké větší emocionální hnutí, když mám hodně dobrou náladu nebo když jsem opravdu hodně smutná. A v těch emocionálních vrcholech, ať už na jednu nebo na druhou stranu, se objevují myšlenky, které se v mé hlavě přetváří do příběhů. Je to nečekané, nevím, kdy to přijde, ale přijde to v nějakém emocionálním vrcholu smutku nebo radosti.

Co sama ráda čteš?
Dlouhé roky to byly historické romány. Pak mi můj kamarád kaplan řekl, abych se zamyslela nad tím, čím si plním mysl. A já jsem si uvědomila, že si ji plním příběhy, které jsou absolutně nereálné. Dost mě to mrzelo, protože jsem ty romány milovala a hltala. Něco to ale ve mně změnilo a řekla jsem si, že už si nechci hlavu plnit příběhy, které neodpovídají realitě. V současné době čtu spíš pragmatickou literaturu. Jsou to různé příručky (v uvozovkách), které se týkají mateřství nebo výchovy jako takové. Hodně také čtu duchovní literaturu – s ohledem na to, čím si chci plnit mysl.

Jaký máš vztah k pohádkám?
Pohádky miluji a vždycky jsem je milovala. Jsem vychovaná na tom, že se večer četly. I když můj táta měl trochu drsnější přístup, proto nám už od velice útlého věku četl Kytici a podobné skvosty. Ale četl nám i klasické pohádky.

Myslíš, že tě to hodně ovlivnilo, že jsi tak brzy ve svém životě slyšela Kytici?
Spíš mě to děsilo. Ale co se týká čtení pohádek, ovlivnilo mě to v tom, že jsem vždycky chtěla jít ve stopách svého táty, který taky píše (poezii). A pohádkami jsem začínala, když jsem začala psát. Jak ses ptala, co prvního jsem napsala, tak to byla skutečně báseň o skautu. První próza se ale jmenovala „Bleška Kiki ve městě“. Byl to můj vstup do světa literatury, protože na literární soutěži, o které už jsem mluvila, měla velký úspěch. Byla to v podstatě pohádka. Ráda pohádky čtu vlastním dětem. Je to snový svět, který neubližuje.

Řekla bys, žes byla vychovaná na klasických českých pohádkách?
Taky tam byly, ale mně hodně naskakuje Andersen. Hodně mi utkvěly takové netypické pohádky – ne Růženka neno Popelka, moje nejoblíbenější pohádka je odjakživa Malá prodavačka zápalek a na druhém místě Císařovy nové šaty. A samozřejmě Cínový panáček.

Čteš tyto své oblíbené pohádky svým dětem?
Cínového vojáčka už znají, protože ho posloucháme v autě. U těch ostatních ještě čekám, protože chci, aby to alespoň trochu pochopili. Přijde mi, že čtyř- a šestileté dítě k tomu ještě nedorostlo. Myslím, že i já jsem je slyšela až později. Dětem v současné době nečtu pohádky, jsme u příběhů ze školního prostředí.

Máš nějakého oblíbeného autora pohádek, nějaký vzor?
Po pravdě na oblíbené autory moc nejsem. Z každého si beru to, co se mi líbí.

A spisovatelský vzor obecně?
Nikdy mě nepřestane fascinovat práce Charlotte Brontëové a jejích sester a Jane Austenová. Šly svým stylem proti své době a to mě oslovuje. Prvním vzorem byl bezesporu můj táta.

Nezkusila sis někdy napodobit něčí styl, třeba k vybroušení toho vlastního?
Ne, to jsem nikdy nezkusila a myslím, že to ani zkoušet nebudu. Vedlo by mě to pravděpodobně jenom ke zklamání. Jsem relativně spokojená s tím, jak píšu, a myslím si, že mám specifický styl, který mi dává pocit určité jedinečnosti. Cítím se v tom moc dobře. Ve chvíli, kdy bych se snažila být někým jiným, přišla bych si hodně malá a ty věci by mi nepřipadaly dost dobré.

Pro Little Bears už píšeš letos třetí rok adventní pohádky. Vplula jsi do druhého ročníku a od té doby od tebe už máme osm pohádek. Baví tě psát adventní pohádky?
Já to miluji! Nevím, čím to je, ale ty zimní pohádky mají svou specifickou atmosféru. Je to kouzelné, nádherné období plné představ. Baví mě vymýšlet náměty a konkrétně u adventních pohádek mě mrzí, že nemám víc času psát, abych nad tím mohla déle přemýšlet. I mým dětem se líbí to, co napíšu.

Čteš dětem své pohádky?
Jsem ráda, když čteme celý ten soubor adventních pohádek a oni poznají, které jsou ode mě. Ale teď v poslední době jim pohádky čtu jako prvním posluchačům – testuji, jestli udrží pozornost, a ptám se, jestli si pamatují, co v pohádce bylo. Jsem potom velmi spokojená, když se jim pohádka líbí. Vždyť píšu hlavně kvůli nim a pro ně.

Požádala jsi někdy děti, aby ti pomohly s námětem?
To jsem ještě neudělala. Ale teď jsme společně psali jednu básničku, když nám odcházel kaplan z farnosti, a tam jsem nemohla chytit verš. Moje nejstarší dcera Agátka ho chytla hned. To bylo poprvé, co mě napadlo, že by mi mohly říct, o čem by se jim pohádka líbila. Agátka má svoje vlastní nádherné představy o pohádkách. Je pravda, že když čtu nějaké její prvňáčkovské  jednoduché příběhy, jsou tak krásné, že mám chuť přepsat je do dospělácké verze. Hodně mě inspiruje.

Co ti psaní dává?
Psaní je obecně hodně léčivé. Často mi pomohlo překonat těžké období – ať už to bylo psaní deníku, nebo i ve chvílích, kdy je nějaké téma uvnitř mě a zpracuji ho do příběhu nebo pohádky. Tím, že se to napíše, odpluje to a už v člověku dál nezůstává. To je to nejvíc, co mi psaní dává. A radost dětí, když čtou mé pohádky. Pocit, že mám k něčemu dar. To, co napíšu, se zhmotní a mám možnost na to nahlédnout a prohlédnout si tak svou duši.

Napsala jsi pro nás tři pohádky do knihy Pohádky pro nemocné medvědy, v níž je kromě pohádek i mnoho aktivit, které rodičům pomohou nemocné děti v domácím prostředí zabavit. Jak probíhaly tvé nemoci, když jsi byla malá?
Mám tři mladší sourozence. Když jsem byla nemocná, tak jsem tak nějak byla ve středu pozornosti, což tu nemoc vždycky trochu ulehčovalo. Rodiče se o nás v naší nemoci starali vždycky moc hezky. Cítila jsem se vlastně dobře. Maminka nám převlékala postele, vařila jídla, aby se nám udělalo líp. Pamatuji si na, myslím, druhou třídu, kdy jsem byla hodně dlouho nemocná. Měla jsem zánět dutin a byla jsem doma snad dva měsíce. Bylo to strašné období. Ale zároveň nezapomenu na to, že se mnou byl táta na punkci dutin a že jsem si to vlastně strašně užila. Nepamatuji si, že bychom s rodiči hráli hry, když jsme byli nemocní. Ale mohli jsme se dívat na pohádky, když nám nebylo moc zle. A já jsem si opravdu hodně četla. Jsem čtenářské dítě.

Báro, děkuji moc za rozhovor, přeji hodně inspirace a čím dál víc času psát!

Kam dál:
 Příběh o tom, jak jsme psali Pohádky pro nemocné medvědy: http://www.littlebears.cz/blog/jak-jsme-psali-pohadky-pro-nemocne-medvedy
 Jak Pohádky pro nemocné medvědy vypadají a kde si je můžete objednat: https://eshop.littlebears.cz/pohadky/pohadky-pro-nemocne-medvedy/
Bára pravidelně píše i do projektu Adventních pohádek pro malé medvědy. Více o projektu najdete tady: https://eshop.littlebears.cz/adventni-pohadky/