Little Bears, Hračky, Sudoku, Pexesov,zdělávací hračky pro děti, knihy pro děti

Věděla jsem, že tento rozhovor bude dlouhý. Ale taky jsem věděla, že rozhodně bude stát za to! Káťa je autorkou mnoha medvědích pohádek, pro Malé medvědy píše už čtvrtý rok. Je též ilustrátorkou knihy Pohádky pro nemocné medvědy. Vždycky jsem se na ni mohla spolehnout – co slíbí, to napíše. A vždycky to bylo dobré!

Sešly jsme se na začátku léta v den, kdy mi donesla dokončené ilustrace do knihy Pohádky pro nemocné medvědy a kdy ji za pár dní čekal další odjezd na jednu z jejích mnoha letošních zahraničních cest. Káťa je průvodkyně se zaměřením na Asii, ale můžete ji potkat i na zájezdech do Rumunska, nebo třeba na Korsiku. Je pro mě stále záhadou, kde bere sílu vzít batoh a se svým vzezřením patnáctileté holčičky, které jí asi vydrží celý život, procestovat sama (!) Nepál, Indii i Čínu. Práce na knize Pohádky pro nemocné medvědy pro ni byla první zkušeností ilustrací knihy a na to, že je malovala vždy v krátkém čase, kdy byla na skok v Praze, dopadly nad očekávání.

Káťu znám od jejích patnácti, šestnácti let. Měla jsem možnost vidět její přerod v dospěláka, její cestu hledání životního směru a priorit. Je pro mě vzácným člověkem, který mě sice dříve rozčiloval svým sebevědomím, ale dneska vím, že ji právě toto vědomí vlastní hodnoty dovedlo na cestu, po které sama chce jít. Káťa už jako mladé děvče moc dobře věděla, co chce (závist!), a šla si za tím. Stále ještě není u cíle, ale má ho pořád před sebou.

Naše cesty se setkaly u irských tanců, ale pro naše přátelství je určitě mnohem důležitější Katčina cesta jakožto spisovatelky, kterou by se jednou ráda stala na plný úvazek. Dělala jsem jí roky (a doufám, že budu dělat dál) beta čtenáře a korektorku, takže vím, kolik toho v ní je. Moc si přeji, aby svůj sen měla možnost dotáhnout do konce, protože její tvorba bude obohacením pro mnohé. A já už se teď těším, čeho všeho tahle holka ze Stodůlek dosáhne.

Jak dlouho píšeš?
Odjakživa. Od té doby, co umím psát.

Popiš mi, prosím, tvoji spisovatelskou cestu.
Začala jsem psát pro radost a občas jsem to někomu četla. Na škole, na Mládí tady na Stodůlkách, jsem měla dobrou paní učitelku češtiny, paní učitelku Mrázovou. Ta podporovala můj literární talent. Přihlašovala mě do různých lokálních spisovatelských soutěží, kde jsem měla nějaké úspěchy. Dlouhou dobu jsem psala spíš delší příběhy než kratší, proto jsem se bránila celostátním soutěžím. Nakonec jsem napsala první román Dívka z obrazu. Ten v nakladatelství neprošel, ale dostala jsem spoustu cenných rad, jak dál. Bylo mi patnáct. Kvalita byla, myslím, odpovídající mému věku…

V patnácti jsi napsala svůj první román?
Ano, bylo mi patnáct.

A vydala ses s ním hned do nakladatelství?
Chtěla jsem to vydat. Napadlo mě, že by to mohlo bavit i někoho jiného, než jenom mě. Proto taky píšu a snažím se to někde udat. Rodiče mi pořád říkali, že pokud to chci vydat, musím oslovit nějaké nakladatelství. A tys mi to tenkrát říkala taky. Ale nikdo to nechtěl udělat za mě. Popravdě jsem to nechtěla dělat ani já sama! Ale pustila jsem se do toho – udělala jsem si seznam nakladatelství podle knížek, co mám doma. Tehdy jsem ještě volala. Dneska už to nikde neprojde, chtějí posílat e-maily a nechtějí se s autory bavit, ale tehdy jsem se dovolala, vyžádala jsem si paní redaktorku a měla jsem schůzku se dvěma nakladateli – z Arga a z Albatrosu.  Právě z Albatrosu jsem dostala pořádný feedback. Paní z Arga to nakonec odmítla, ale i ona byla moc milá a zdvořilá. Ti ostatní se vůbec neozvali a myslím, že to ani nikdo nečetl, nebo tak maximálně první dvě strany. Nevyšlo to.

Co bylo dál?
Potom přišel druhý román.

Kolik ti bylo?
Asi devatenáct, když jsem dopsala první verzi Jidáše. A stále je v procesu přepisování…
Pak jsem do toho začala psát povídky. Začalo to sázkou s kamarádem, který se jednou zmínil, že psal do Ikárie (dnes XB-1, fantasy a sci-fi časopis). Hrozně si stěžoval, že už to bylo před deseti lety a že od té doby nedokáže nic napsat, že mu chybí inspirace. A já jsem si něco z toho časopisu přečetla a řekla mu, že na tohle nepotřebuje inspiraci, že tohle dokážu napsat taky. Zúčastnila jsem se jejich soutěže spíš z hecu. Moje povídka se umístila v první dvacítce, byla vydaná a publikovaná. Začalo mě bavit tam psát. Pokaždé, když jsem tam něco poslala, umístila jsem se a vydali to. Je super, když se moje příběhy dostanou k dalším lidem. Doufám, že jim dělají radost a inspirují je.

Zúčastnila jsem se i Čapka (Cena Karla Čapka – ČS Fandom). Napsala jsem takové akční erotické násilnické rádoby humorné dílo, které bylo moc dlouhé, aby se dalo poslat do XB-1, tak jsem přemýšlela, kam s tím, protože do šuplíku se mi to dávat nechtělo. Našla jsem si proto jinou soutěž. Povídka se umístila na druhém místě. Nebyla publikovaná, protože to byla už novela a ta se publikuje jen jedna (ta z prvního místa). Ale dostala jsem za to Skokana…

Dostala jsi Skokana roku?
Dostala jsem cenu nejúspěšnějšího nováčka v soutěži. Je to taková odporná keramická žába. Mám ji stále doma a nevím, co s ní, protože je na ní štítek „Skokan ten a ten“. Vážím si toho, protože jsem ho dostala za něco, co normálně nepíšu, opravovala jsem to ještě noc před odesláním, znáš mě. Umístilo se to nad očekávání. Chtěla bych si nechat ten štítek, ale tu žábu bych klidně obětovala. (smích)

Na čem pracuješ teď?
Teď mám dopsanou úplně skvělou věc! Ukuchtila jsem si ji mezi tím vším, co letos dělám. Bylo to hodně nárazové, půlku jsem napsala na jeden zátah. Potom se dlouho nic nedělo, nemohla jsem se k tomu dostat kvůli práci, až během volna v Japonsku jsem to za jeden týden dopsala. Je to skvělý! Potřebuje to už jenom začistit. Potom mám další nápad, který se zrodil letos ve Varanasí u spalovacích ghátů… Bude se týkat pekla a blízkosti smrti… Mám i další nápady, ostatně nápady zdobí celou moji zeď.

Máš nalepené nápady na zdi?
Většinou jenom názvy nebo nějaká klíčová slova. Od toho se odrazí myšlenky.

Ty v tuto chvíli průvodcuješ a jezdíš po světě. Ale jak tě znám, není to úplně to, co bys chtěla v životě dělat. Je to tak?
Je to tak. Chci hlavně psát.

A vždycky jsi to tak měla, už od malička?
Ano. Sice jsem chvíli chtěla být horolezkyní a potom jsem taky chvíli uvažovala, že budu malířka. Připravovala jsem se na zkoušky na střední výtvarnou školu. Okolí mě ale přesvědčilo, že jsem „moc chytrá“ na to, aby ze mě byla malířka a že by bylo vhodnější jít na gympl. Tak jsem šla na gympl. Dneska už toho nelituji. Dneska už vím, že člověk může i malovat a mít své ilustrace v knize, aniž by to studoval (díky Maruško!). I když je vidět, že potřebuji zabrat v technice. Ale pracuji na tom.

Ty jsi pro mě člověk políbený několika múzami. To je potom těžké si vybrat.
To je pravda. Dlouho jsem třeba zpívala, mj. v Národním divadle. Zpívala jsem v Kühnově dětském sboru a dostala se tak do dětského sboru Národního divadla stejně jako můj táta. Ten dělá muziku doteď a nejspíš byl hlavní inspirací, proč jsem vůbec zpívat začala. Navíc babička o jeho úspěších ráda mluvila... a když jsem dostala angažmá v Národním divadle, bylo splněno a nastal čas pohnout se dál, protože na zpěv přece jen nemám takový talent. Malovala jsem. Hrála jsem divadlo, to bylo hodně dobré období. Taky jsem dlouho tancovala, nicméně jsem zjistila, že i když jsem v tom docela dobrá, pohybuji se stále v průměru či podprůměru. Nikdy ze mě nebude Colin Dunne (to je jeden z nejslavnějších irských tanečníků na světě). Když jsem se podívala na jiné – ti to mají od Boha…

Já bych k tomu jenom ráda poznamenala, že co Tobě přijde jako průměr, je pro většinu lidí nadprůměr…
To je možná pravda. Řekla bych ale, že třeba na psaní mám určitě talent největší. Potom kreslení a divadlo. Divadlo jsem hrála skoro osm let a měla jsem skvělou učitelku. Je to tak, jak to říkají všichni velcí lidé – talent je jedno, dvě procenta, co tě oddělují od zbytku ostatních, kteří na tom tvrdě makají. Když nebudeš makat, jsou ti ty dvě procenta na nic.

Pamatuješ si, co jsi napsala jako první?
Jo! Vidím ten tenký odporný sešit s růžovým srdíčkem. Bylo mi šest let a jmenovalo se to „Pohádky do kapsy“ a bylo to deset velice srandovních pohádek. První pohádka byla o paní učitelce, která neuměla počítat. Inspirace byla určitě ze základní školy, kdy paní učitelka udělá na tabuli početní chybu, děti si toho všimnou a smějí se jí. A ona zhroucená odchází do kabinetu, kde ji najde jiná paní učitelka a ptá se, co se děje. Ona jí to poví a ta hodná paní učitelka řekne: „Pojď se mnou, já tě naučím počítat!“ Tak spolu stráví odpoledne po škole a paní učitelka zvládá od té doby počty, jako když bičem mrská!

Máš svůj spisovatelský sen? Něco, čeho bys chtěla dosáhnout?
Ano, stát se druhým Tolkienem, Rowlingovou nebo Kingem – je mi jedno, který z nich to bude! (smích)
Chtěla bych vydávat knížky a chtěla bych, aby o nich lidi věděli, aby je četli. Čím dál tím víc směřuji k tomu, že bych chtěla vydávat v angličtině. Nevím, jestli se mi někdy povede psát tak dobře v cizím jazyce, možná to spíš bude chtít překlad. Teď to hodně řeším, protože mám přítele, který nemluví česky, a já mu samozřejmě chci dát své věci přečíst a on je chce číst! Ale je tam jazyková bariéra. A druhá věc – Čechy jsou malý rybníček. Ne že bych v něm zatím něco extra dokázala, ale svět je veliký. Čeština je ale ještě hodně hluboko ve mně zakořeněná.
A potom je tady ta Nobelova cena… (smích) Na jednu stranu by ten zářez v dějinách byl skvělý, napsat něco, co po tobě zůstane. O Dostojevském se budou učit ještě generace po nás. Protože to, co napsal, to je prostě masterpiece. Je to pravdivé napříč časy, pravdivé pro všechny generace. Na druhou stranu – kolika lidem přinesl radost Harry Potter, který se do čítanek asi nedostane.

Máš nějaký ověřený postup, když píšeš?
Musím dostat inspiraci.

A kde k tobě inspirace přichází?
Všude. To se nedá specifikovat. Někde něco vidím, slyším a je z toho příběh. Útržek rozhovoru, vizuální podnět… Nedá se sednout a vymyslet to. To u mě nefunguje.

Nedokážeš se přinutit?
Ne. Někdy si sednu, začnu psát a ono to přijde. Hezky do toho vpluju. Ale někdy, když se do toho snažím přinutit, můžu potom těch pět vypocených stránek rovnou vyhodit. Nefunguje to.

Co ráda čteš?
Dobré knihy! (smích)

Máš nějakého oblíbeného autora v tuhle chvíli?
Určitě Kinga. Má opravdu dobré věci. Třeba Osvícení, to jsem teď četla jako poslední. Má i slabší věci, ale on prostě píše dobře. Píše tak, že to člověk chce číst! V jednom odstavci řekne, co potřebuje a nemusí to být nutně na dvě strany.  A má samozřejmě dobré překlady.
Baví mě i klasika. Ne vždycky na to mám kapacitu je zpracovat – nejenom jazyk, ale i těžší děj. Ale když to čtu, umírám nad tím, že se mám ještě hodně co učit! To je jak u Michelangela, když přijdeš do Sixtinské kaple – úplně tě to odzbrojí.
Občas sáhnu i po lehčích věcech, svižnější fantasy, když si chci odpočinout. Někdy čtu i odbornou literaturu, když je to potřeba.

Jaký máš vztah k pohádkám?
Dlouho jsem pohádky milovala. Mám obrovskou sbírku pohádek a pořád dokola jsem je četla. Potom se to někde zlomilo – řekla bych v patnácti, dost pozdě asi. Najednou jsem potřebovala reálný svět. Stále jsem psala o fantasy světě, ale měl realistický průběh. Teď už kromě Andersena a Wildea pohádky moc nevyhledávám.

Vybavíš si nějakou svou oblíbenou pohádkovou knížku?
Babička vypráví, že mi musela vyprávět pohádku O třech kůzlátkách pořád dokola! Já už jsem to znala tak nazpaměť, že jsem jí opravovala i slovosled.

Četli ti tvoji rodiče?
Určitě babička, i máma. A četly jsme si i se ségrou vzájemně. Třeba Bílého tesáka. Ona četla, já jsem u toho malovala.

Pamatuješ si, jak probíhaly tvoje nemoci, když jsi byla malá? Byli s tebou rodiče doma?
No jasně! Když mi bylo asi dvanáct a měla jsem strašnou horečku. Vzpomínám si, že mi máma dávala studenou sprchu a balila mě do mokrého prostěradla, aby mi horečku srazila. To mi utkvělo v paměti. Hodně jsem spala, máma mi četla nebo jsem si četla sama. Svou roli tam hrály určitě knížky.

Přesuňme se k malování. Ty nejenom že jsi autor spisovatel, ty jsi i autor ilustrátor. Jak dlouho maluješ?
Od chvíle, kdy děti posíláš na kroužky, můj první kroužek byl malování. Vybavuji si obrázek Noemovy archy. (smích) Do šestnácti jsem malovala opravdu hodně. Měla jsem i nějaké ambice. Naposledy jsem chodila do ZUŠky, byla tam skvělá učitelka, ale bohužel ji vyrazili, měla problémy s vedením. Já už jsem potom nechtěla hledat nikoho jiného, v prváku na střední jsem toho měla hodně a vyšumělo to do ztracena. Chtěla jsem si malování udržovat jako koníčka, když už bylo jasné, že to nebudu mít jako profesi. Ale roky jsem nekreslila a dělala jsem si ilustrace jenom tak stranou, když mě něco inspirovalo a bavilo. Něco pořádného jsem dala dohromady až teď, pro knihu Pohádky pro nemocné medvědy. To mě nakoplo zpátky.

Co tě nejvíc bavilo malovat pro Pohádky pro nemocné medvědy?
Určitě poslední – obálka. Užila jsem si ty houby. (smích) Bavilo mě malovat k pohádkám, kde jsem měla v hlavě připraveno, co na obrázku bude, co mě inspirovalo. Třeba drak na začátku (Vlčí oči). Od začátku jsem měla vizi, jak to bude vypadat. Ale bylo to těžké – dopadlo to dobře, jsem s tím spokojená, ale vím, že ta původní vize byla ještě o kousek dál. Hvězdář mě bavil. A čínská princezna (Z Benátek až na konec světa) – ta asi nejvíc. Příběh je mi blízký, asi proto, že jsem ho psala já sama. Káně bylo fajn (Jak Hrabkules káně osedlal), dobře se malovalo. Trochu jsem se dostávala do Špagety western pohádky, protože mě western úplně neinspiruje, ale nakonec to taky bylo fajn, když to člověk pojal hravě. I Vyměněné šaty byly super!

Malovaly se ti ilustrace líp k pohádkám, které jsi sama napsala?
Jsou to určitě ty nejosobnější obrázky.

Co se ti líbí z výtvarného umění kolem tebe?
Toho je hrozně moc. Mám ráda krásné věci. Na druhou stranu se mi líbí třeba práce H. R. Gigera – to je ten, co vytvořil Vetřelce. To nejsou zrovna krásné věci, ale výtvarně je to strašně namachrované. Obdivuji klasiku – Michelangelo, Tizian… Mám moc ráda Muchu – to je jeden z mých oblíbených autorů. Gustav Klimt – je fantastický! Pak mám ráda různé surrealisty, ať už Dalího a J. P. Avisse, potom Josephine Wall, nebo Češku MAB která maluje pastelkami. To je v podstatě moderní surrealismus. Líbí se mi japonské umění. Někde jsem četla, že první komiksy se inspirovaly Muchou. V Japonsku ho zná úplně každý! Říkají mu „Muša“. Nedávno měl velikánskou výstavu v Tokiu. Dneska už je manga posunutá do jiných dimenzí, ale vychází mj. z Muchy. Není jedinou, ale je jednou z hlavních inspirací (další např. klasické japonské dřevořezy). A jak říkám, baví mě nejen komiks, ale taky anime, např. práce Ghibli Studia. V době internetu není problém na webu nebo Pinterestu zadat heslo a proklikávat se ilustracemi velmi nadaných lidí z celého světa, kteří třeba nikdy nebudou mít celosvětově známé jméno, ale vytváří úžasné a inspirativní věci.

Máš nějaké sny a plány co se malování týká? Co bys chtěla dál v této oblasti dělat?
Na dlouho jsem své plány vzdala. Potom jsem začala pracovat na komiksu, protože mám ráda mangu. Občas vidím nějaký komiks, který má potenciál, ale je v podstatě promrhaný. Vidím jasně, jak bych to udělala, kdybych to měla zpracovat já. Mám připravené podklady pro svůj komiks, ale to je strašně moc práce, to si asi nikdo neumí představit, kolik práce to obnáší. Říkám si, že jednou by nebylo špatné mít něco vlastního, krátkého. Teď, když jsem dělala ilustrace pro Pohádky pro nemocné medvědy, zjistila jsem, co všechno ještě neumím a kolik talentovaných lidí je na světě! Líbilo by se mi technicky se zlepšit na úroveň, na které chci být. Abych dokázala nakreslit přesně to, co chci nakreslit.

Jak moc tě inspirují tvé cesty po světě? Myslíš, že ti pomáhá, že cestuješ?
Poslední dobou mě hodně inspiruje Japonsko. Vím, že se to často opakuje v mých příbězích, buď se tam příběh přímo odehrává, nebo je Japonskem inspirovaný. Je to tím, že znám dobře zdejší prostředí, lidi, kulturu… Neberu Japonsko jen jako cestovní destinaci, ale jako druhý domov. Cesty člověka ovlivní, inspirují, ale nepřijde mi, že by mě to ovlivňovalo zásadně. Možná je to tím, že jsem toho zase tolik neprošla. Spíš jsou to situace, které mě ovlivňují. Třeba ten zážitek ve Varanasí, kde přišla inspirace díky interakci s dalším člověkem. Ale třeba o Číně bych vůbec nevěděla, co psát, byť jsem tam letos byla…

Myslíš, že kdybys byla doma, tak to stejně přijde?
Přicházelo to 25 let, kdy jsem žila v Čechách. Určitě bych ale zpracovávala jiná témata.

Přijde mi, že to, co píšeš, je hodně ovlivněno tím, že už jsi ve světě byla.
Možná to není přímo mými cestami, ale tím, že zpracovávám, co dobře znám – třeba zrovna to Japonsko. A Prahu, Čechy. Nepoužívám něco, co neznám, potom musím hodně dohledávat. Teď mě třeba čeká studium Ruska a Indie. Inspirují mě setkání s jinými lidmi. Hodně mě inspiruje mytologie zemí, které navštěvuji.

Co ráda kreslíš?
Hezký lidi. Musíš umět dobře obličeje a dobře ruce. A musíš umět namalovat hezké nohy, když už je tam máš. (smích)

Káťo, děkuji za rozhovor, ať se ti daří na všech tvých cestách a ať se ti plní sny a přání!

 

Kam dál:
 Příběh o tom, jak jsme psali Pohádky pro nemocné medvědy: http://www.littlebears.cz/blog/jak-jsme-psali-pohadky-pro-nemocne-medvedy
 Jak Pohádky pro nemocné medvědy vypadají a kde si je můžete objednat: https://eshop.littlebears.cz/pohadky/pohadky-pro-nemocne-medvedy/
 Káťa pravidelně píše i do projektu Adventních pohádek pro malé medvědy. Více o projektu najdete tady: https://eshop.littlebears.cz/adventni-pohadky/

 Druhá medvědí kniha, Zachumlané pohádky, ve kterých má své pohádky i Káťa, se právě uchází o přizeň na Hithitu. Snažíme se vybrat finanční prostředky, abychom mohli letos před adventem vytisknout i tuto druhou knihu. Pokud nás chcete podpořit, můžete si na Hithitu vybrat nějakou pěknou odměnu! hithit.com/zachumlane-pohadky