Na našich stránkách nám pomáhají soubory cookie. Dalším prohlížením našeho webu s jejich používáním souhlasíte.

Zápis do školy v cirkusovém duchu

Včerejší den byl u Medvědů ve znamení rodinné akce „zápis“. Udělali jsme si volno a vyrazili všichni. A bylo to nad očekávání!

Marie Haklová 13.04.2018 • před 4 měsíci

Zápis do školy. Téma, ke kterému jsem se v myšlenkách nepravidelně vracela už od minulého roku. Starší Medvěd se na školu moc těší, moc do ní chce a velice živě prožíval i akci „zápis“. A já to z povzdáli sleduji a v duchu si už rok říkám: „Snad ti to nadšení zůstane, malý Medvěde…“.

Jako každá máma se snažím udělat pro své děti to nejlepší. Snažila jsem se mít mysl otevřenou, jak jen to jde, proto jsem zvažovala i možnost domácího vzdělávání. Přiznám se, že u téhle varianty u mě dlouho panovala panika, že to bychom nikdy nedali. Můj strach se vůbec netýkal toho, že by Medvěd nezvládl učivo, že bych ho nedokázala naučit, ale že bych neměla s vlastními dětmi dost trpělivosti. Možná tak před rokem se to zlomilo a já získala (ani nevím jak) sebedůvěru, že bychom to zvládli. A neuvěřitelně mě to uklidnilo i v tom rozhodování, jestli školu a jakou školu pro Medvěda vybrat. Protože jsem najednou viděla možnosti.

Nerada o svých dětech říkám, že jsou výjimečné. To si přece myslí každá máma! Sice se občas najde někdo, kdo mi řekne, že starší Medvěd je napřed a opravdu šikovný (písmenka se naučil v 3,5 letech, v té době začal chytat jednoduché hry - piškvorky například, sudoku zvládnul, když mu bylo 4,5 a jednoduchá matematika je vysloveně jeho hobby už dlouho. A ano, nastupuje do školy a už umí číst). Ale stejně tak, jako mu nechci nijak naznačovat, že je v něčem nemehlo (vrcholový sportovec z něj asi nikdy nebude, ale sport má rád a to je důležité), nevynáším jeho schopnosti do nebes, ale všemožně se ho snažím podpořit v tom, co ho zrovna zajímá.

Když přišlo období dopravních značek, koupili jsme leporelo se značkami a studovali spolu. Výsledek – umí je líp než já a rád nám při jízdě autem radí. Stejně tak vlajky a hlavní města. V tom mě brzy trumfne i mladší Medvěd ve svých 3,5 letech, protože náruživě hrajeme Pexetrio, kde se k vlajkám a hlavním městům přidává i pamětihodnost té které země. A tak bych mohla pokračovat. Tohle „zakousnutí se do tématu“ nás doma baví všechny.

Vidím to dnes a denně, děti do sebe nasávají a nasávají. Všechno, ochotně a mají z toho velkou radost. Kam se tohle všechno vytrácí po nástupu do školy? A musí se to nutně stát každému? Když ho dáme do školy, ztratí po čase chuť se vzdělávat?

Z těchto myšlenek mi nebylo moc dobře. A i když máme téměř za domem skvělou školu, která má každý rok velký převis zájemců a my ji máme jako spádovou (není tedy co řešit), výuku vedou podle mých představ a kde kdo nám tu spádovou závidí, nervozita mě stejně neopouštěla.

Až do včerejšího dne.

K zápisu do školy staršího Medvěda doprovodila celá rodina. Už při vstupu na nás čekalo velké šapitó cirkusu „Chlupíto“ přes celou chodbu, uvítal nás klaun a děti dostaly „vstupenku“ – kartičku, na kterou dostávaly razítka za plnění úkolů. Už tady u vstupu to vypadalo jako velká zábava. Hned za rohem na nás čekalo stanoviště s otočenou lavičkou, po které měly děti přejít. Poté nás poslali do jedné z tříd, kde Medvěd dostal první úkoly – nakreslit pána a obkreslit písmenka, tečky apod. Já jsem vyfasovala formulář k vyplnění. Pokračovali jsme do další třídy, kde proběhla kontrola dokladů. Všechno celkem rychle a svižně.

Naše další cesta pokračovala po schodech a chodbou, která byla celá vyzdobená cirkusovými zvířaty. A nad schody na nás čekalo další stanoviště – přelézání, podlézání a shazování plechovek. Další razítko a za dalším rohem další stanoviště – tentokrát měly děti za úkol z plastových kelímků a plastových talířků postavit pyramidu. Na posledním razítkovacím stanovišti Medvěd dával za sebe různobarevné koníky podle zadání a počítal, kolik jich zbyde, když dva odeberou nebo naopak pár přidají.

Konečná zastávka byla ve třídě, kde na nás čekaly paní učitelky, a s každou rodinou si jedna z nich popovídala. Paní učitelky byly hodně veselé, měly velkou klaunskou mašli pod bradou, nebo klaunský nos. Ptaly se dětí na nejrůznější otázky, ale vůbec to nevypadalo jako zkoušení, spíš jako příjemný hravý rozhovor. Došlo na porovnávání obrázků, barev, určování zvířat a počítání kostiček. Vše bylo laděno do cirkusu a bylo to velmi nenucené. Žádný stres.

Zvlášť jsem ocenila, že paní učitelka Medvědovi do způsobu plnění jednoho z úkolu vůbec nezasahovala – měl z hromady kostek vybrat 4 červené, 3 žluté, 1 černou atd. A Medvěd je začal stavět na sebe (před nedávnem totiž přišel na to, že i černobílé kostky se dají stavět na sebe a vyjde z toho 3D obraz).

Medvěd na několika místech ukazoval, jestli se umí podepsat, jestli umí něco spočítat a jestli si na konci vzpomene, co zažil, než do téhle třídy přišel. Všichni dospělí se dětem i nám představili a podali nám ruku. Hravé úkoly na chodbách pro předškoláky připravili čtvrťáci a na stanovištních se dětem tito čtvrťáci taky velmi zodpovědně věnovali.

Můžete namítnout, že tohle všechno je jen pozlátko. A možná budete mít pravdu. Ale pro mě je to důležité pozlátko. Někomu záleželo na tom, jak se budou děti ve škole cítit. Jak se tam budou cítit rodiče. Zapojili do „projektu zápis“ děti, které od září nastupují na druhý stupeň. Dostaly důvěru a opravdu se dětem věnovaly. Učitelky byly ochotné si pro pohodu při zápisu připnout i klaunský nos. Za mě jsou to drobnosti, které nám zlepšili celkový dojem a zážitek. A to se počítá.

Zápis na jedničku s hvězdičkou. Dojmy jsou 100% pozitivní. Je velmi osvěžující vidět, že existují i státní školy, kde to takhle jde a kde se snaží. Moc vám přeji, ať s dětmi při zápisu zažijete něco podobného!