Na našich stránkách nám pomáhají soubory cookie. Dalším prohlížením našeho webu s jejich používáním souhlasíte.

Na co všechno v životě potřebujeme návod

Jsou pro vás v životě návody důležité? Dávají vám jistotu, stabilitu, pocit řádu? Zkuste chvíli pozorovat děti při jejich hře. A pokorně se od nich učme.

Marie Haklová 24.02.2018 • před 9 měsíci

Tento článek by se hodil do tlusté složky s názvem: „Co všechno nás mohou naučit naše děti“. V té složce je toho opravdu hodně – pokud tomu dáme šanci a přemůžeme ten tenký hlas, že my jsme přece ti chytřejší, vzdělanější, inteligentnější…. Zkrátka už hotoví lidé. Dovolíme si tu troufalou myšlenku, že naše vlastní děti nás toho mohou naučit víc, než jsme kdy čekali.

My dospělí často toužíme po návodu. Návod na všechno. Hledáme radu, hledáme oporu, že to, co děláme, děláme dobře. Že už to někdo před námi schválil, vymyslel a vyzkoušel. A je pro nás těžké se uvolnit a dělat některé věci jen tak, jak to cítíme, jak to vnímáme, jak se nám chce. Intuitivně a živelně.

Samozřejmě nemůžeme zahazovat návody pokaždé, to bychom se daleko nedostali. Dneska jsem strávila večer tím, že jsem s větším Medvědem stavěla papírový 3D model lodi San Felipe. Bez návodu bychom byli nahraní a daleko bychom se nedostali – skončili bychom s hromadou papírových dílků na podpal.

V naší rodině se traduje historka, že prababička malých Medvědů moc ráda zahazovala návody na všechny nové spotřebiče, které si koupila. Něco nového si koupila, zahodila návod, snažila se to rozchodit, a když to nešlo (což bylo vlastně pokaždé), volala svého zetě, aby jí s tím pomohl. A doháněla ho tím k šílenství. (Opravdu rádi na to všichni vzpomínáme, byla tím pověstná široko daleko.)

Když jsem se minulý rok vydala na veletrh Rosteme pro život a vyzkoušela si tak nezapomenutelný kontakt se zákazníky „napřímo“, často právě od dospělých přišla otázka: „A nemáte k těm černobílým kostkám nějaký návod? Nebo nějaké pracovní listy?“ Byli fakt zklamaní, že k tomu opravdu žádný návod není. A že je to tak schválně. Těžko se jim vstřebávalo, že by to mohlo fungovat právě tak, že se kostky vysypou na jednu hromadu a něčím začnete – něco postavíte. Nějaký obrazec. A pak přidáte další kostky, obraz se změní. A tak pokračujete, dokud vám kostky nedojdou.

Možná to na někoho může působit tak, že je to málo vzdělávací, málo propracované – bez těch pracovních listů. Podle čeho totiž zkontrolovat, že to vyšlo, že je to správně?

Odpověď na tuto otázku nám mohou ukázat právě naše děti. Stačí je při hře sledovat. Ať už si hrají třeba zrovna s kostkami, nebo s jinými hračkami, zvlášť dobře je to vidět, když si hrají venku v přírodě. Všechno je totiž při jejich hře správně. Nejde o výsledek, ale o ten proces. O hraní si jako takové. O tu zábavu, svobodu, tvoření, o ten skvělý pocit, když si můžete hrát.

Přiznám se, že i pro mě je to občas těžké. Mám ráda systém, mám ráda řád, protože je o co se opřít. Na druhou stranu jsem si už kolikrát dovolila nechat se strnout dětskou hrou. A je to tak osvobozující! Mělo by se to dospělým dávkovat pravidelně.

Často se mi stane, že rodiče objednají pro své děti černobílé kostky. A potom mi píšou, že u nich sami strávili několik hodin. A já si v duchu vždycky říkám: „jen do toho! Jen tak dál, jen tak dál….“.

 

Přeji si, abyste vy dospělí i vaše děti měli vždycky co nejvíc prostoru si hrát. Prostě dětem řekněte, ať vám to ukážou. Ať si zase vzpomeneme, jak na to. A občas si od děti půjčte kostky a jen tak si chvíli stavějte. Dělá to divy!